Kostnatění - Jedna Generace

Každý instinkt se posune.
Oči jsou skelné.
Mysl se zahalí, ale zaměří se na jediný cíl:
Vyhlazení.
Každý den, každá zkušenost,
každá promarněná vteřina se stane smysluplná.
To vše zrychluje donekonečna v přítomném čase,
ve vzteklém nárazu - naprostém konci,
který zastaví, zruší, smaže mimo toho hmotného.
Ty slova rozštěpí atomy rychlostí světla,
nechají díry v minulých dimenzích,
posunou hmotu do univerzální nerovnováhy,
zjizví se každý povrch, kterého se budeme někdy dotýkat,
zlomí každou vzpomínku, v které lidstvo někdy žilo.
V této nanosekundě, kde jenom polovina ze všech zbývá jako koncepce,
ten poslední vnímavý neuron touží rozeznat účel.
Hloupě hledá lidskou odpověď,
na nelidskou křivdu.
Opona padá zmateným tichem... Открыть страницу с текстом

Já se vzbudím

Padám rychle,
jako syčící hvězda vržená z nebí.
Nade mnou všechny známé konce pokyvují,
nejjasnější světlo pode mnou ještě září.

Ó Daidale!
Kam půjde váš syn?
Ani nebe, ani peklo ho nepřijme.

Vědomosti věků za mnou
se mi rojí do uší.
Devadesát let synapsí
v úlu mé hlavy.

Vzpomínky se navždy vpálí do buňek,
chytící se k chřestícímu povědomí.

Padám,
padám.
Duch Krista číhá na hraně studny
jako lev špehuje stádo.
Lidská potřeba sama
pohlcuje pochybnost,
spásu, účel,
všemocnost, bezednost.

Ó otče, toužím vidět, jak to skončí.
Postav k zápasu nějaké promyšlené odpadlictví,
proti smrtelnému porozumění,
mlátícího se ohromného neznáma.
Promiňte, hrůza zvítězí. Открыть страницу с текстом

Tisíce nekonečen
plavají v zarážkách života.
Miliardy ryb se dusí smogem,
svázané v životnosti, těle a mozku,
udělené fasádou vůle.
Každá akce, ta nejdůležitější.
Každý dopad, ten nejtrvalejší.

Chci, aby lidstvo zpívalo, křičelo,
znalo mé jméno,
broukalo si ho, hymnus nebo klení,
mimo mého masa a kostí.

Ale v jedné generaci
jsme se uvěznili.
Jedna generace
oddělí žal od hrobu.
Jedna generace
a jsme za pamětí.
Naše kosti sotva mnohem déle trvají. Открыть страницу с текстом

Nejzávážnější rány schovávají za přítomností.
Závazek potenciální bolesti,
se vždy stane masem.

Myšlení vyvrtá do svalu,
vytesá navyklou muku.
Až ta dozraje do trápení,
poddám se horečné
dekonstrukci svého těla.
Souhlasím se svým plným vědomím,
když postup začne.

Buňky vráží do buňek,
vráží proti nutkání se uchovávat
v malströmu sluncí a měsíců,
které kolem nás víří.

Přestaňte mlít a uslyšíte,
jak každá šlacha skřípe o kosti,
jak žíně vykřikne strunami.

Každé zranění předurčeno,
všechno hnití už obsaženo.
Jakási smrt leží přímo pod mou kůží
a nemůžu zpomalit sprint
k rozpletení mé duše.
Oloupaný naruby
a nucený do přítomnosti,
já budu kráčet skrz závoj. Открыть страницу с текстом

Fyzika zmatená smrtí,
žádná energie neuchována ve ztrátě.
Všechny schopnosti a znalosti vykrvácejí,
utečou z žil.
Kam to jde?
Tolik let strávíme ostřením,
vše je pouze, jako bodnout meč do moře.
Vakuum vědomého utrpení,
spolyká nehmotné,
zanechá ty ještě živé odrazit entropii. Открыть страницу с текстом